pondělí 11. ledna 2016

Bella Dreams žije
Vzpomínám si , bylo to již před několika lety, zrodil se nápad. Možná shluk myšlenek co mi změnily život. Život profesní dáli se to tak nazvat.
Cítila jsem potřebu nějak zhmotnit to co mi jde, co mě baví a co mě vyplní něco uvnitř, říkejme tomu duše...
Každý se rozvíjíme nějak jinak, u mě to byla chut sednou ke stroji a šít. Ten pocit se nedá opsat, vlastně každý zažíváme takové to vzrušení z něčeho co nám jde, mě naplnovalo sezení u stroje a tvoření něčeho co mi nejdříve moc nešlo , ale postupem času jsem cítila naplnění a schopnost tvořit co si umanu.
Byla to zábava...dost dlouho...nu a pak se to změnilo, práce bylo moc , všeho bylo moc , soukromí se mísilo s prací, nešlo to oddělit, vlastně ani jsem nehledala cestu jak to oddělit, ono to k sobě totiž patří. Jenomže když máte soukromí v troskách , začínáte cítit že se to velmi vlévá do profesního života.
A tak jsem začala vnímat věci jinak a musela to změnit.
Můj poslední článek byl o pocitech, přiznávám nebyl úplně upřímný. Snažila jsem vyjádřit slovy a přesto uvnitř cítila rozpor.
Tak tedy ještě jednou...
Jsem rozvedená, dceru mám 14 dnů v měsíci, žiji v pidi bytě bez balkonu, to jsou fakta...
Stále mám tendenci dívat se zpět, bohužel to mi brání dívat se kupředu a vidět tam smysl.
Ano jsem vděčná za střechu nad hlavou, za jídlo a pití, za pouto mezi mnou a dcerou, za zdraví...
Často jsem psala o pokoře, o rodině, o klidu a svobodě...
Rázem se to změnilo na nejistotu...chybí mi pocit zázemí a rodiny...stojím nahá před svým životem a ochotou jít dál, jen nevím jak...
Volám o pomoc, někdy hlasitě...někdy pod polštářem v klubku...ano mám být silná už kvůli Viktorce...ano já vím... mám být vděčná, ano já vím...volám svého průvodce a snažím se mu naslouchat...jen asi úplně nevím odkud ten hlas přichází , proto ho neslyším...
Vánoce jsem prožila o samotě...nejdříve jsem nechtěla ani stromeček, nakonec jsem sebrala všechnu sílu a stromek si koupila, dokonce i salát a řízek jsem si připravila...bylo 6 večer, začaly zvonit zvonky v okolních bytech a já tu seděla sama...nebyla síla na slzy, jen jsem s pokorou poděkovala a čekala na ¨Popelku...
a pak volala Viktorka, plná radosti a štěstí, chlubila se počtem dárků, chlubila se jak se všichni včetně nové přítelkyně bývalého manžela drželi za ruce a modlili se...
a já si uvědomila, že má rodina už mou rodinou není...a nikdy nebude...
Pak zjistíte, že nemáte nikoho, jen sám sebe v samotě...
Řeknu vám, plácám se v tom, nevím kde začít...

Proč se dnešní článek jmenuje Bella Dreams žije?
Bella Dreams( krásné sny)
chci mít zase sny...chci se zase smát...chci zase budovat nové základy...mám odhodlání, chut a touhu svůj život žít a smutky proměnit v radost....
Proto Bella Dreams žije...je to pevný základ na kterém je čas začít stavět...

Pro vás kdo si našel cestu, nevzdávejte se svých snů, jdete si za nimi...a užívejte si maličkostí a radostí...
Mým Vás ráda
Vaše Andrea

21 komentářů:

  1. Andrejko...za prvé tě musím vzdát hold za takové přiznání. Máš odvahu a ta se časem projeví. Vím, že jsi teď osamocená, žes přišla o vše blízké, ale nevzdáváš to a to je fajn, moc fajn. Držím ti pěstičky. Myslím, že to nejhorší máš za sebou a neboj, ono nikdy není jen špatně, zase přijde ten odraz ode dna. Měj se pokud možno hezky. Pracuj, začni se usmívat na svět a přijď zase mezi nás. ♥ Martina

    OdpovědětVymazat
  2. Něco nového na vás čeká, ale je potřeba se odpoutat od toho starého. Začít dělat věci, které máte chuť dělat, ať už je to ležet, nebo běhat, začít dělat nové věci a nebát se toho. Vše ostatní přijde. Držím palce...J

    OdpovědětVymazat
  3. Andreo, je to moc smutné čtení. Na druhou stranu jsou horší věci na světě než přijít o chlapa, ten za to určitě nestál. A máte aspoň dceru. Možná bych zvážila pro začátek psychologa. A souhlasím s komentářem Jitky, začít dělat nové věci, sportovat, cestovat, najít si kamarádku co je taky sama.... Ono to půjde a zase bude svítit sluníčko! Držím palce! Lenka

    OdpovědětVymazat
  4. chtěla bych Vás obejmout, virtuálně posílám pozitivní energii... M.

    OdpovědětVymazat
  5. Andrejko....máš můj obdiv za tvou zpověď, ale je to správné se svěřit a vypovídat.Vím, že jsi silná a odvážná a dokážeš najít správnou cestu po které se vydáš.
    Drž se, myslím na Tebe.
    Jana

    OdpovědětVymazat
  6. Andrejko, jsem ráda ,že žiješ. Tvá bolest je mi blízká,taky jsem to zažila(ale mě zůstali tři děti) tedy bylo nás víc, ale tu bolest nejde zatsvi,
    chce to čas, ten vše zhojí a časem zjistíš, že je Ti líp a vše se bude ubírat dopředu. Vrať se zas mezi nás a uvidíš, že svět je krásný. Pokud nejde o život,je vše OK. Těším se zas na Tvé výrobky a moc Ti držím pěsti a hodně usměvavých dní bez smutku. Zdenka

    OdpovědětVymazat
  7. Milá Andrejko,držím Vám moc palce,jste silná osobnost a určitě vše zvládnete,pokukuji u Vás už delší dobu,ale nikdy jsem moc nekomentovala,dnes jsem se odhodlala,bylo mi líto,že jste se na něakou dobu odmlčela,ale věřím ,že se sem vrátíte a budete pokračovat...šijete nádherné věci a nápady máte také skvělé...je tady plno skvělých lidiček,který Vám dodají sílu v době kdy to budete potřebovat....jako jste dodávala tu sílu a energii Vy v dobách kdy jste byla šťastná...Mějte se moc hezky a věřte bude lépe...Mikeška

    OdpovědětVymazat
  8. Andrejko, to je tak smutné :-( Viktorka měla zůstat na Vánoce s Tebou, když bývalý manžel má novou přítelkyni. A co maminka, sestra..Nemůžu uvěřit, že se tohle stane zrovna Tobě. Obětavé úžasné pozitivní krásné ženské. Posílám obejmutí a ráda bych nějak pomohla..Katka

    OdpovědětVymazat
  9. Andrejko, taky to znám a tak vím, že za čas vyjde slunko na obzoru :-) a bude úplně jedno, jestli to bude nový mužský nebo nějaký jiný impuls. Prostě to tak v životě lidském je, jednou jsme dole, jednou nahoře, zase se to zhoupne! A už budeš silnější a vyrovnanější. Držím pěsti a nakukuji sem k tobě. Opatruj se, Radka

    OdpovědětVymazat
  10. Andrejko, ani nevíte, jak Vám rozumím. Ocitla jsem se ve stejné situaci před čtrnácti lety, mně zůstaly dvě dcery, a sice obyvatelný, ale zdaleka ne dodělaný nový domek s hypotékou a v hlavě spousta otázek a pochybností, zda to všechno vůbec zvládnu. Dodnes si vzpomínám na své pocity, když dcery přišly od otce a „hlásily“ jaké dostaly dárečky nebo kde byly na výletě, dovolené. Jak mi bylo líto, že já jim jako samoživitelka, která musela otáček každou korunu, toto všechno nemohu dopřát. Také jsem měla obavy, aby si je nová přítelkyně jejich otce nezískala až moc a já je tím „neztratila“. Holt teta, která jim o víkendech nic nenařizovala, nic od nich nevyžadovala, byla přece jen zábavnější, než někdy i nervózní mamka. Dnes vím, že máma je přece jen máma, a ta se nedá jen tak nahradit. Když byly dcery u mne, snažila jsem se jim maximálně věnovat, a když byly u otce, tak jsem si po několika proplakaných měsících řekla, že se nebudu utápět ve smutku – začala jsem jezdit do divadla, chodit na kurzy floristiky a začala jsem šít patchwork a díky těmto novým koníčkům si našla několik dobrých přátel a spoustu kamarádek. Ani nevíte, jak se mi mé koníčky a okruh známých hodil, když se dcery jako dospělé odstěhovaly z domu – netrpěla jsem žádným syndromem „prázdného hnízda“. Dnes mají dcery 20 a 23 let, dům jsem splatila, v práci jsem se vypracovala na vedoucí místo a mám skvělého přítele (musím přiznat, že mnohem lepšího, než byl manžel). Jsem na sebe pyšná, že jsem to vše zvládla – to čím jsem si prošla, mně změnilo, v dobrém slova smyslu, z ušlápnutější holky se ze mne stala asertivní ženská, která si poradí nejen s vařečkou, ale i vrtačkou či míchačkou, dokáže si všechno vyřídit a zařídit.…. Nyní se snažím užívat si to, co jsem jako samoživitelka nemohla a věřím, že mne toho ještě moc hezkého v životě čeká – vždyť je mi teprve 45 let . A světe div se, dnes mám s exmanželem velice dobrý vztah, s jeho druhou ženou jsme kamarádky, jednou zajdou na kafe oni ke mně, jindy já nebo i s přítelem k nim a jejich dvě malé dcery jsou zlatíčka a sotva si sednu, už je mám na klíně a koná se velké mazlení. Vím, že toto není standardní situace a věřte, že to trvalo několik let, než jsem s ním byla schopna komunikovat a když to nastalo, dcery byly šťastné, říkaly, že se jim tak ulevilo, že taťka s mamkou to mají mezi sebou vyřešené a že se už nemusí mezi nimi cítit, jak mezi mlýnskými kameny, dávat si před jedním nebo druhým pozor, aby před nimi neřekly něco, co by tomu druhému bylo líto. Tím vším Vám chci jen říct, že bude líp. Zase bude dobře a určitě budete šťastná. Hlavně se člověk nesmí nechat vláčet životem, ale pevně udávat směr, kterým chcete, aby se Váš život ubíral. Když mi bývávalo ouvej, vždy jsem si vzpomněla na citát, který mi jedna dobrá duše napsala kdysi do památníku.
    Až přijde den, který na střepy rozbije Tvůj sen,
    tak neplač a zatni pěsti, vždyť říká se, že střepy přinášejí štěstí.
    Mirka

    OdpovědětVymazat
  11. Andrejko, máš můj veliký obdiv .... muselo tě stát spoustu odvahy a odhodlání napsat tento článek .... otevřít se, odkrýt své city, pocity, přiznat životní prohru .... i když já to tak nevnímám, a vím, že i ty máš teď jen slabou chvilku, znám tě a vím, že uvnitř jsi rváč a bojovník .... možná se ti teď zdá, že nevíš kam, ale tak to není, rodinu máš a velikou ... spoustu bratrů a sester, Viktorku a svou úžasnou maminku !!!!! Jen to teď přes ty slzy nevidíš !!!! Věř mi, že žádný chlap nestojí za to, aby ses kvůli němu takhle trápila .... i když jste spolu prožili tolik krásných let .... to je minulost a ta je za tebou, před tebou je teď nová budoucnost, tvá a Viky a k té se obracej, dělej malé krůčky, jdi pomalu a nevzdávej se !!!!! Vždyť život je tak krásný !!!! Marki

    OdpovědětVymazat
  12. Andreo, moc držím palce, aby ses odpíchla ode dna. Vydrž. Musí být líp.

    OdpovědětVymazat
  13. Hodně sil na další cestě životem.

    OdpovědětVymazat
  14. je mi z toho smutno s tebou, je to velká a dlouhá životní zkouška, ale doufám, věřím, a přeji ti, aby bylo každým dnem o kousek líp a líp, neumím najít ty správná slova, za poslední rok na tebe často myslím a v duchu ti přeji, sílu a radost ze života, jeho naplnění.

    OdpovědětVymazat
  15. Andrejko vím jak Vám asi je.Jsem s malou sama od jejího narození v jedné místnosti a je to boj.Někdy už si říkám,že už dál nemůžu ale on člověk musí.Držte se a věřte v lepší zítřky,chce to čas.Držím palce.Dita

    OdpovědětVymazat
  16. Andrejko, čtu tvůj článek a slzy se mi koulí po tvářích. ale věřím, že se ti zas podaří dát si život dopořádku, najít novou cestu. moc ti to přeji.
    Majka

    OdpovědětVymazat
  17. Andrejko, hodně málo komentuji u někoho na blogu, ale nedá mi to...musím Ti napsat, jak moc Ti držím palce, aby tahle bolestná doba, byla pro Tebe co nejkratší... Jsi krásná žena - uvnitř i navenek, přijde někdo, kdo si toho bude vážit, neboj se...:-) Opatruj se, myslím na Tebe a tvoř..ať se Ti daří, posílám :-* Ali

    OdpovědětVymazat
  18. Andrejko, hodně málo komentuji u někoho na blogu, ale nedá mi to...musím Ti napsat, jak moc Ti držím palce, aby tahle bolestná doba, byla pro Tebe co nejkratší... Jsi krásná žena - uvnitř i navenek, přijde někdo, kdo si toho bude vážit, neboj se...:-) Opatruj se, myslím na Tebe a tvoř..ať se Ti daří, posílám :-* Ali

    OdpovědětVymazat
  19. Andrejko, jsem ráda, že ŽIJEŠ! ♥ Často jsem si na tebe vzpomněla... Přemýšlím, co ti napsat, čím tě povzbudit, hodně toho již bylo napsáno... Je dobré se z bolesti vyplakat, vymluvit... a pak udělat tlustou čáru, NEVZPOMÍNAT! Vím, lehko se řekne, hůř dělá... Tvořila jsi spoustu krásných věcí, pokračuj, dělej to, co tě baví, z čeho máš RADOST, užívej si dny s Viktorkou a jak se říká: čas vše zahojí. Moc, moc ti přeji, ať to netrvá dlouho... Dáša ♥

    OdpovědětVymazat
  20. Milá Andrejko, jsem tak ráda, že jsem Tě úplnou náhodou zase nešla a věř mi nebyl týden, abych si na Tebe nevzpomněla. Tvůj příběh mi vyrazil dech. Doslova.
    Obdivuji Tě, jaký kus cesty jsi ušla a jak neuvěřitelně těžké to pro Tebe musí vše být.
    Máš můj obdiv, zlatíčko♥
    Opatruj se a rozdávej Tvou nádhernou energii dál, ona Ti na oplátku vrátí sílu pokračovat.
    Držím palce a Mám Tě ráda, Monča

    OdpovědětVymazat