I follow your dreams

Líné pondělí aneb i ženy mají své dny...

Pondělky mám ráda, jsou to dny plné očekávání a plnění víkendových plánů na celý týden...většinou mám pocit, že právě pondělí je den, kdy toho stihnu nejvíc:-)
Dnešek je jiný...možná je to tím, že v noci moc nespím a víc přemýšlím...nebo možná proto , že se pomalu blíží zas to podzimní počasí, chladná rána...možná...cítím se zvláštně...jakobych měla jen naslouchat svému já...tomu co mi říká psst tady se ted bude něco dít...
a tak dnes naslouchám...válím se v posteli...dočítám knihu, kterou jsem před pár měsící odložila, protože snad bylo něco důležitějšího...vařím si horké kakao, přikusuji jeden loupák za druhým a naslouchám...v tom tichu člověk může...uvědomit si kdo je, kam jde a proč...
dnes jsem pochopila...minimálně to, jak moc důležité je zastavit se tam kde zrovna jsi...podívat se do sebe a přiznat si co tě bolí...tíží..co ti přináší radost...co přesně od života ted a tady čekáš...být upřímný ke svému já...protože kdo ti rozumí nejvíc?...

Život je zvláští, někdy ti připadá, že se štěstím zblázníš, někdy máš pocit radosti nad vším co se kolem tebe děje...někdy máš zas pocit, že bolest kolem tebe neustává , nabaluje se další a další...
a ty jen mlčky přihlížíš...
říká se, že by se člověk měl obklopovat jen tím co ustojí, co cítí že mu neublíží...co je mu příjemné...
není to ale  snadné...řekneš si, nečti toto, nedívej se na toto, nevžívej se do pocitu druhých...tohle a tamto je daleko od tebe...to není tvoje starost...
Jenomže ti to nedá ...čteš, díváš se , vžíváš s pocitem, že to dáš a vlastně tě to podvědomě ničí...
 Beru to...a pracuji na změně...beru to jako poznání sebe samé...

 Pak je tu život můj...plný zvratů...od posledního příspěvku zde na blogu se toho odehrálo v mém životě tolik, a vlastně nevím kde začít...
Když se zdálo vše stabilní, klidné a harmonické, zasáhla mě informace od mé maminky, že se jí vrátila rakovina...víte , že to dopadne dobře, víte že stačí chtít, víte taková ta různá moudra jak člověk pozitivně myslí a jak to společně všechno zvládnete... jenomže někde tam, uvnitř cítíte strach...nemám to slovo ráda...ale přesto vám vyplave na povrch...stavíte se na hlavu a strach tam pořád je...
co můžete dělat...být tady...a tiše naslouchat...držet...a věřit že bude zas líp...
Mamina je velká bojovnice...a svůj boj už podruhé vyhrála...mami, děkuju! uff...

Najednou je tu zas ten nával štěstí...že je zas vše perfektní...všechno funguje...užíváte si těch krásných drobností, které vám život nabízí...od posezení s přáteli až po sluneční paprsky na vašem obličeji...uvědomíte si , že si vlastně hrajete, plánujete, stavíte si boudoucnost podle svého...nic v ten okamžik není co by to mohlo narušit...a přesto zas...zas další rána...smrt blízké kamarádky...té , které jsem dělala kdysi deku...určitě si pamatujete..celou dobu jí měla u sebe...a přesto prásk...bolest...to je jediný co člověk cítí...

a vy se snažíte žít dál...a zas a znovu hledáte radost...a chut do práce...které se nedostává...
pomalu celé léto jsem nepracovala...tak jak bych měla...
celé léto jsem si tak proplouvala...střídání radosti a smutků ...hledání..
prožila jsem si jeden z nejtěžších okamžiků svého života ...je to pečlivě uzamčeno někde hluboko...a navždy zůstane...
Dalo mi to obrovské poznání...ale kdybych se měla dnes rozhodovat, už to podstoupit nehodlám...
Bylo to až příliš bolestivé...


Jaký je stav dnes? v polovině srpna?.-))
Je mi líp...konečně mám zas chut pracovat...chut poznávat...konečně se mi vrací plány...snění...
Těším se  na září, kdy půjde Viktorka do školy...jak to pro ní bude nové...pro nás všechny...
Těším se , že budu cestovat...tak nějak uvnitř cítím, že budu...
Těším se na zítřejší ráno, kdy si zas udělám horké kakao...
Konečně se začínám těšit...a nacházím v sobě zas chut překonávat každou překážku , kterou mi ten zvláštně zamotaný život nabídne.-))

 Děkuji, že jste našli odvahu dočíst až sem , úplně dolů...vyslechli mě...představuji si vás jako tu virtuální vrbu, která jen tiše naslouchá...
Děkuju...děkuju vám


...a já letím dál .-))